Main page Členové Deník Wallpapery Vzkazy Odkazy

DEN 0. (5.8.2005)

Odjezd ve 21 hodin z Florence. Tak tak jsme to stihli, jelikož Rob, který měl u sebe 5 jízdenek, se rozhodl, že pojede z Chodova přes uzavřený most. No přiběhl na poslední chvíli. Zasedlo se do busu na poslední místa a hurá ku Brnu. Cestou se stavělo na záchod na benzínce, kde se řidiči narvali párkama. Zhruba se čtvrthodinovým zpožděním jsme dorazili do Brna, kde přisedalo duo PP (Palda + Petr).

DEN 1. (6.8.2005)

Čas 0:15 Ahoj Brno. Jelo se Žltým expresem, max. rychlostí 80km/hod. Slováci jsou hovada, za hranicema vyhodili Šumáka a Léňu dozadu, protože tam měli stroječek. Pak si tam lehl řidič, PRASE !!! I my pomalu začínáme podléhat spánku, když v tom řidič zařval "Komárno" a my celý rozespalý vylézáme do chladného rána. Cestu na hranici jsme měli v pohodě. Celníci si skoro bez zájmu prohídli pasy a pokračovali jsme na nádraží. Tam byl náš první kontakt s maďaštinou, a protože mezi námi nebyl žádný Hungarista, bylo o zábavu při kupování jízdenek do Lokosháry postaráno. Nakonec se zadařilo a odjíždíme do Budapešti. Tam přesedáme do rychlíku Pannonia, kde jsme k překvapení všech už zažili první úplatek. Nakonec jsme ale platit nemuseli. Bohužel to neplatilo dlouho. V Lokoshaze jsme si museli koupit jízdenku přes hranice. Olda se aspoň proběhl do stanice. Vlak zatím přejel na jinou kolej a celníci nás prohlídli. Olin vracející se s jízdenkou byl zastaven vojáky a musel se legitimovat. Nakonec ho pustili a pokračovalo se do Curtici. Tam jsme čekali půlhodku. Nastoupila nová průvodčí a hned nás zkontrolovala. Samo si všimla, že lístek byl do Curtici a chtěla po nás hodně peněz. Nakonec vzala úplatek (spíš vyžádala) 35 EURO a pokračovalo se do Aradu. Arad nádraží se rovná cikáni. Žebraj a kradou. Museli jsme se hlídat. Prošli jsme a vyměnili prachy ve směnárně (100 Euro = 3 440 000 Leu). Vrátili jsme se na vlakáč a zjistili , že vlak, co jsme mysleli, byl psán příjezd. Hold jsme se rumunsky moc neučili. Potřebnej vlak jel až 18:30. A hurá, vláček humusáček - vážně rigol, okna neotvíratelný, sedačky, ve kterých se Mixér přilepil. Záchod táhnul celou chodbou. Nějak jako zavírat dveře vlaku za jízdy nebylo třeba, sedačky rozšvihaný, prosedlý a tak. Po zhruba 90 minutách nás vítá Timisoara, kde nám dost dobře poradil místní maník (ani za to asi nic nechtělJ) a zhruba za 21 Lei jsme dostali tradiční kartové jízdenky proštíplé kleštičkami. Tradičně koupili lahváče a chtěli si je v nádražní hale v klidu loknout, ale byli jsme upozorněni, že se tu za to pokutuje a že je můžeme pít buď přímo v baru nebo na peróně. A tak se šlo na perón. Mimochodem se tam kolem nás motalo mátožné cikánské individuum, asi se mu chtělo využít situace nepozornosti a něco šmiknout. Co ale zaslouží pochvalu jsou Rumunské koše na přídění odpadu. Otvory tři, ale pod nima koš jen jeden. Na perónu jsme dopili lahváče, vrátili zálohované lahve a vlezli do vlaku do Orsovy ve 20:??. Kolem půlnoci vylézáme do tmy na nádraží. Cestou se někdo snažil spát, jiní hráli karty. Jinak tento vlak byl vo poznání lepšího stavu, každopádně tu vlaky jezdí hodně svižně a neřeší se jejich tech. stav. Pěšky jsme vyrazili do tmy podél řeky přes most a městem plným mládeže a s baťohy na zádech jsme se lopotili za město hledat plácek pro stany. Cestou se nám nabízel borec, že nás odveze do Eibentálu za 100 EUR. Blázen. Vylezli jsme do kopce za městem a na plácku připomínajícím spíše smetiště, za tmy, při baterkách stavěli stany. Po dostavění všichni zalehli a perfektně načasovaně začalo pršet. Konečně spánek na rovné zemi - těžká pohoda.

DEN 2. (7.8.2005)

Ráno nás probudily krávy. Jedna nám proběhla mezi stany. Neustálé kraví zvonění nás vyhnalo ze stanů a začali jsme balit. Ve chvíli, kdy jsme zapřemýšleli jak se dostaneme dál, Honec mávl na právě projíždějící vetší auto a bylo vystaráno. Chlápek zastavil a nechal se ukecat na snad rozumnou cenu 50 Euro.Místa měl akorát pro nás i s báglama. Lépe to vystihnout nemohl, sotva jsme zavřeli batohy, byli jsme na cestě. Cestou na Eibenthal přibral náš řidič ještě jednoho borce, zřejmě z rodiny. Měl nás asi hlídat, abychom nezdrhli bez placení. Vešel se už jen na stojáka. Auto se cestou otřásalo střídavě hlasitými rytmy Scootera a mezitím hudbou stylu G.Bregoviče. Zajeli jsme postupně podél Dunaje do kopcovitější krajiny, kde jsme byli vysazeni 6 km před cílovou vsí. Nastala trocha focení i s řidičem a bodyguardem, a potom úmorná cesta od Dunaje pořád do kopce. Započala i první hygiena v potůčku, ústícím do Dunaje. Umyli jsme se jen proto, abychom se mohli hned záhy zpotit jak prasata. Cestou jsme okusovali možné i nemožné a sehnali si hole na medvědy, no spíš berle. Do Eibenthalu to bylo 7 km, stále do kopce. S pár odpočinkama jsme dorazili nad vesnici, kde jsme si pořádně vyvalili pupky na anglickém trávníčku. Při západu slunce jsme žízniví dorazili do vsi, kde právě probíhala svatba. Konečně jsme se perfektně domluvili, na naše "buńa ziua" nám odpovídali "dobrý den". Trošku jsme si pokecali, doplnili zásoby vody a vydali se do toužebně a dlouho očekávané hospody. "Aurora" se nacházela v pustině za vesnicí. Tři piva, malý panák místního patoku (tj. 1 deci) + 4x chips (jídlo se nevedlo, a to nikde v Banátu). Naše opájení nám zpříjemňovala kapela ve složení PC, WinAmp a kombo. Značně veselí jsme se vydali stavět stany, což se podařilo s pomocí místních zaměstnanců černouhelného dolu. Než začalo pršet, vypilo se půllitr domácí desinfekce (55%) v jednom ze stanů (PHP), a zdatní jedinci si zopákli Auroru, ve složení Šumákovci a brňáci. Dali jedny šipky bez pravidel a i přes nesmyslné rady místního floutka Šumák vyhrál. Brňáci doplnili slivku a trošku a trošku přitom zabloudili.

DEN 3. (8.8.2005)

Vzbudilo nás bušení kladiv z dolů a Olda z Čech. Zjistili jsme, že vodojem s kalovou pitnou vodou se nachází 5 m od nás. My jsme si v ní raději umyli jen nohy a zuby (Palda i sandále). Po bleskovém tříhodinovém balení se vyrazilo přes přebagrovaný les. Cesta probíhala po červené, ale spíše za nosem, proto jsme si asi kilák zašli. Odbočení na kančí stezku silně značenou nemohl nikdo tušit. Před námi se otevřel krásný výhled na údolí. Bohužel pro nás jsme ho museli téměř slaňovat. Dole čekal hygienický brod, za ním jsme se občerstvili u Mixerova táboráku. Podle naší přesné mapy to už do Bigaru měl být jen kousek, místo toho nás čekaly 3 km Krpálu. Stálo to za to. Výhled na vesnici byl okouzlující. Udělali jsme grupen foto a žíznivě pádili do vsi, samo že do hospody. Na vlastní nebezpečí jsme si dali jedno točený a vykoupili regály s jídlem. Přitom se nám naskytla příležitost přespat v místní chajdě za 900 000 Leu. Celá pražákova chalupa byla jen naše, a tak jsme si to patřičně užívali - vaření na kamnech, mytí, praní, sprchování venku pod kohoutkem ve výšce 1 m, jedna zásuvka posloužila pro dobití všech aku, postele pro všechny, jen "malinko" proleželé).

DEN 4. (9.8.2005)

Ráno opět po briskním 3-hodinovém balení, kávičce a polívčičce jsme šli prozkoumat okolí. Prošli jsme ho doslovo křížem krážem, včetně návštěvy bývalého mlýna. Přitom jsme si sehnali odvoz až do Sichevita za 1 mega. Ve 4 hodiny odpo na nás před chalupou čekalo ARO. Korba byla jako dělaná pro 8 lidí, 9 baťohů, pytel dýní a jeden hrnec. PeťaB hlídal řidiče. Dost neúspěšně, stejně jel jak dobytek. Po 17 kilometrovém sjezdu po vodou rozemleté cestě jsme byli rádi za zbylé vlasy na hlavě od šlehání okolního roští a za trochu zbylého citu v řiti. Dál jsme to valili 90 km/hod po rumunské highway podél Dunaje. Řidič nás vysadil před návsí, protože se bál, že by nás mohli chytit policajti. Později jsme se dozvěděli, že nám mohlo jít i o víc - o prkenou prdelku, ba i o kejhák J, jelikož zde si řeší své spory nabroušeným železem (nože a sekery). V úmorném vedru jsme se jak voli hnali kukuřičnými poli, sežrali jsme, co mohli, kromě psa, který chtěl sežrat nás. Málem dostal holí. Šíleným tempem (holky v poloběhu) jsme zdolali 7 km do kopce za hodinu a půl, jelikož se chlapi nemohli dočkat hospody. Uřícení jsme konečně dorazili do Gerniku (18:35). S velkým překonáním jsme minuli dvě hospody, vyšlápli nelidské schody a zakotvili v jedné ze zahrad, kde jsme v minimálním prostoru postavili 4 stany. Po důkladném prostudování našich materiálů jsme zjistili, že někde poblíž by měla být i pekárna. Cestou do hospody jsme vše osondovali a u paní naproti pekárny objednali ne devět, ale rovnou 18 půlkilových bochníků chleba. Večeře se opět konala v hospodě kolováním všemožných druhů chipsů. A tak jsme se zbavili všeho hliníku. Hospodu jsme opustili zhruba kolem 23:00, Mixér nás otravoval hladem a my otravovali Mixéra neustálým proplachováním útrob. Vše neskončilo ani u stanů. Plynule jsme přešli na kořalku za jediným účelem, snížit váhu baťohů. S písní na rtech jsme zamávali s půllitříkem slivovice a načali meruňkovici. Oblíbenou písní bylo "Ó hřebíčku zahradnický". Náš zpěv všechny ukolébal a probudilo nás až stádo dobytka.

DEN 5. (10.8.2005)

Po osmé hodině jsme si zašli pro chleba a pro jistotu skoupili i skoro všechny rohlíky. Vyzvěděli jsme, že tu lze koupit kozí a kravskej sýr, a tak jsme pro jistotu koupili rovnou 2,5 kg za 180 000 Lei. Posnídali jsme a v půl dvanácté jsme vyrazili na cestu (v tom největším pařáku). Zkratkou podél elektrického vedení jsme dorazili do Padina Matei (rumunská humus ves). Za dohledu místních jsme si koupili jedovaté limonády a zmrzky. Po nové štěrkové asfaltem prolité silnici jsme klesali, za doprovodu dvou malých fakanů na kolech, do Moldova Nova. Kolem 15 hodiny zastavujeme na lehký obídek (chleba + sýr) a letmou očistu v potoce plném pravěkých dávno vyhynulých podvodních divnobrouků. Pokračování rozpálené silnice do kopce jsme si pokusili zkrátit potokem, což se nám tvrdě vymstilo šplháním po čtyřech zpět na silnici s použitím Paldova lana. Dále nás cesta zavedla do téměř měsíční krajiny se stavbami připomínajícími hru Half-life. Museli být vyfoceny. Paradoxně se nacházeli hned v sousedství chráněné krajinné oblasti. Po 2 km jsme dorazili do Moldova Nova, kde část osazenstva šla hned pro pívo a část pro ovoce. Pivo stálo dvojnásobek psané ceny, což jsme si logicky mysleli, že je záloha. A ona ne. Mladej floutek nám na kalkulačce zázračně spočítal opět tu samou sumu a ještě se nám tlemil do ksichtu. Po chvíli dohadování jsme to vzdali a sedli si před hospu. Mixer si prohlížel mapy a po chvíli váhání k němu přistoupil Rumun a ptal se, odkud jsme. Tradičně nám nerozuměl ani slovo, a tak přivedl zhruba 14-letého českorumunského překladatele, který překvapivě zvládal bravurně angličtinu. Tak jsme se s ním chvíli bavili kudy, kam a jak zpět do Orsovy. Když jsme zjistili vše potřebné, zmínili jsme se o předraženém pivu a rázem se věci pohnuly v lepšímu. Ten starej Rumun seřval prodavače, že nejsou žádný cikáni, peníze se nám vrátily a byla nám nabídnuta zahrada pro přenocování. Honec vše okouknul, pokecal s prarodičem našeho překladatele, což byli oba Češi, a posléze jsme obsadili dvorek od bývalé veteriny, plný hus a hoven, ale příjemný. Stany jsme nerozbalovali, jen jsme si zametli místečka na spaní pod širákem, jelikož bus nám měl jet ve 4 hodiny ráno. Došli jsme pro pivo a párky a Mixér udělal táborák. Kluk se kolem nás stále točil a poradil nám vše potřebné, proto jsme ho přizvali k táboráku, kde od nás dostal poslední Paldovu Plzeň. V pozdějších hodinách nás Rumun pohostil domácí pálenkou (tak 75% min), v níž plaval nějakej bordel. Chlupy to docela ježilo. Po chvíli společně s manželkou přinesl i další pohoštění, a sice škvarky, kozí sýr, cibuli a rajčata, za což jsme nevěděli, jak se odvděčit. Dali jsme společné foto. Kluk nám ještě dotáhl brambory. Po mohutné žranici slabší kusy odpadávaly, až zůstal jen Rob, kterej usnul hodinu před vstáváním.

DEN 6. (11.8.2005)

Po vydatném, průměrem dvouhodinovém, spánku jsme se vykopali na bus, kterým jsme ve 4 hodiny odjeli. Sedivší v autobuse a poslouchajíce balkánské lidovky jsme sedící, spíci nestíhali sledovat ďábelskou jízdu plnou přestupků po rozsekané dálniční polňačce, hluboce zatnuté do strmých skalnatých břehů Dunaje, tvořící hranici mezi Rumunskem a Srbskem. V Orsove jsme nastoupili na rychlík do Craiova. Dále jsme přestoupili na personál do Turnu Rosu, čili na sever do Fagarase. Cesta ubíhala pomalu (6,5 hod), ale zpestřovali nám to cikáni, kteří nám chtěli furt něco vtlačit. Honec se cestou zakecal s pohlednou dvanáctkou, která nám ukázala cestu do hor. Poradila nám, kde nakoupit poslední zásoby a kde nabrat vodu. Napájeli jsme se s mohutným stádem krav a koz, vracejícím se z pastvy v horách. Na PetraB výhrůžně dorážel býk. Vyrazili jsme z 350 m nad mořem a po 2,5 km po červeném křížku jsme dorazili ke klášteru (750 m n. m.). Cestou Tomas sral rovnou 2x. Jednou do trávy dobrovolně a podruhé díky medvědu velikosti oslíka, běžícího přes cestu. Po tom co Šumákovci posraně, nasraně doběhli, dořvali ostatní, že nepočkali, a byli dořváni, že méďu nevybleskli. V klášteře nám poradili noclech v následující zatáčce. Zde jsme rozbalili tábor, uvařili baštu, opekli si Mixerův plísňový salám (prý vysočinu) a pár brambor. Zbytek uzenin jsme rozvěsili na stromy, očekávajíce zase medvěda. Spíš to vypadalo, jak vánoční stromeček pro traktoristu.

DEN 7. (12.8.2005)

Méďa nepřišel. Vyrazili jsme po pomalu stoupající cestě až k lesu, kde začínalo prudké stoupání, trvající zhruba hodinu a půl. Robinovi selhaly boty, a tak vše absolvoval v outdoorových sandálech (vietnamkách). My zdrceně, Rob však vesele. V polovině stoupání začlo silně pršet, proto jsme před výstupem z bukového lesa prvně okusili převlékání za gumové strašáky. Na louce jsme střetli dva honáky se stádem koní, kteří nám poradili jak dál. Cestou jsme sesbírali igelitku hub a stoupali a stoupali. Při přestávce deště jsme si na další travnaté pasece doplnili pupky a začali jsme nadšeně čistit naše houby. Po ochutnávce jsme všechny vyhodili, jelikož se nám zkřivila huba jejich hořkostí. Za neustálého okusování borůvčí jsme vystoupali až pod vrchol Plesii (1587 m n. m.), který již patří do hlavního hřebene, kde jsme byli opět vydatně zmáčení. Cestou po červené nás štěkotem hlídala dvojice honáckých psů. Osušil nás silný vítr a my za mlžných mraků, jež nás obklopovaly ze všech stran, pokračovali. Tato část cesty se vyznačovala drobnými nejastnostmi ohledně naší polohy, neboť mapy vytisklé z netu nebyly dostatečné podrobné (mysleli jsme, že dorazíme až k jezeru Avric, ale postupem času jsme zjistili, že je to dál, než jsme doufali). Pokračoval jsme ve zdolávání hřebene. V sedle jsme obešli bejky a za nimi jsme požrali. Mixer předběhl hlavní peloton a nečekaně se ocitl na kameni v obležení stáda ovcí. Pokecali jsme "rumunsky" s dvěma honáky, kteří předpovídali počasí deštivé a poradili nám, kde přechrápat - v sedle mezi horami Surul (2283 m n. m.) a Budislavu (2343 m n. m.). Suru si vyběhl Mixer a my dorazili po vrstevnici do sedla, kde jsme v pochybném závětří postavili stany. Tento den jsme ušli 14 km. Opět začalo chcát a fučet silný větry, zevnitř i z venku. Palda, Honec a PetrB se rozhodli vařit ve stanu (v předsíňce) a další se postupně přidali ve svých stanech. Kosini vařili ve dvou patrech (1. rejže, 2. polívka). Nakonec se přidali i Šumákovci, kteří vařili potmě, na nafukovače, mezi spacáky. Náhle se ozval řev jak kráva, noha Léni není zdráva. Vařící se hrachovka na ponožku natekla. Léňa si opařila obě nohy nad kotníky - následovala desinfekce a zásyp. Doktor Olin poradil vyčkat rána a ať si nechá nohy nahoře. V noci přestalo lít, ale vítr zesílil. Honec, Palda a PetrB se skoro nevyspali, neboť byli v očekávání, že se proletí, a přidržovali chatrnou konstrukci jejich stanu.

DEN 8. (13.8.2005)

Stany zůstaly na místě a v 8:30 se vstalo po Paldově budíčku. Ráno jsem propíchali a zalepili Léňu a ta musela obout sandále. Vyrazili jsme před polednem strmě na horu Budislavu, dál po pastvině do sedla nad zamlžené jezero Avric (2011 m n. m.). Kolmo jsme k němu slezli a začli hledat pramen. Ten byl cestou zpět v půli kopce. V příjemně chladivém a zamlženém jezeře, narvaném kupou plechovek, jsme se omyli (a to i zadnice a ksichty). Léňa musela dolů z hor, neb v sandálech se jde blbě. Šumák samo zůstal s ní a přidal se zmožený PetrB. Ostatní váhali, protože počasí vykazovalo nepěkné, zhoršující se podmínky. Jen bystrý Mixer stále viděl nahoře jasno. Už jsme na něj začali chystat naše hole, když, kde se vzalo, tu se vzalo, mlha se zvedla. Kolem 15:00 jsme se rozloučili a zbylých šest hovádů se rozhodlo slézt až další cestou a se těmi třemi se srazit na chatě Cabana Bârcaciu (1550 m n. m.). Šestice se drápala strmě po kamzičích stezkách a za použití lana na Zuzku přelezla hřeben kolem hory Girbova (2187 m n. m.) do sedla u úpatí hory Scara (16:10). Počasí se nehoře skutečně vybralo a my jsme konečně zahlédli pořádné hory a né jen posrané pastviny (cit. Mixer). Odbočili jsme z hlavního hřebene a po trase značené červeným křížem jsme brouchali mokrou trávou a křovisky dolů, do mlhy k chajdě. Počasí si lehce uchcalo a my "co krok, to prd" dorazili v 17:45 dolů, kde se váleli psi, osli a Češi. Vzápětí (po 10 minutách) dorazila i belhající se trojka. Šestice urazila za tento den 10 km. Na lehce osly podělaném a vyžraném trávníku jsme zakotvili, uvařili a zase akorát načas začal slejvák, trvající až do rána. Co se dalo dělat, muselo se do Cabany na pivo za 40 000 Leu (Palda, Honec, Rob a Oldovci), kde se pokecalo s grupou Čechů a zanechal záznam v kronice. Dověděli jsme se, že v chatě se dá přespat za 150 000, ale stany už stály.

DEN 9. (14.8.2005)

Trojkový stan (PHP) se zas a znova nevyspal, protože déšť pronikal i dovnitř. I ostatním pod stany tekla řeka. Budíček opět v devět hodin už bez deště. Během balení a sušení na nás začali dotírat útoční a tupí osli, kteří požrali i obal od kaše. Paldoj napadli baťoh, že nestihal ho ani balit, aby mu něco nesežrali. Dokonce mu i pošlapali pláštěnku, nakonec musel použít násilí a odtlačit je do hajzlu. Časem jsme je začali bít i klacky po prdeli. Osli se dokonce začali být mezi sebou a Mixer to hned fotil, ale krve se nedočkal, byl zklamán. Po klasickém ranním 4-hodinovém rituálu (pozn. trojkovej stan 3 hodiny čekal) se kolem 13:00 vydalo na sestup rovnou cestou necestou (8 km) k další cabaně Poiana Neamtului (709 m n. m.). Zde jsme opět potkali známé čechy, dali pivo a objednali 10 klobás. Po hodině donesli 10 ryb, což jsme odmítli. Po dohadování pochopili, ale stejně nic nepřinesli, tak jsme se na ně vyprdli a nasraně odešli. Cestou na Avric nám po chvíli zastavili dva mladí němci a nabídli PetroviB převoz do "Afrik", což jsme s radostí přijali a narvali se do jejich dodávky. Z řeči vyplynulo, že nám pomohli s 12 km pochodu. V Africe, na místním smradlavém vlakáči, kde opruzovalo 5 psů, jsme se posílili pivem a došli si doplnit zásoby jídla. Robin si mezitím omyl nohy, což bylo mnoho na místní odtok veřejné pitné vody. Psi sežrali náš veškerý odpad (slupky salámu i s papírem). Nasedli jsme do vlaku a uháněli pomalu personálem do Brašova s nejzkurvenějším nádražím, co jsme zažili. Brňáci tam potkali známého Brňáka a dali rychlý pokec. Během půl hodky jsme kaufli lístky a pokračovali nočním expresem do Konstanty. Cesta trvala 6 hodin, většina lidí to prochrápala kromě PetraB a Paldy, přestože jsme byli umístěni do jednoho kupé se všemi bágly = masakr.

DEN 10. (15.8.2005)

Mezi 6-7h ráno jsme spolu se slunkem vylezli v Constantě a vydali se podle průvodce hledat moře. V půli cesty si dovolilo zapršet, proto jsme zhnuseni čekali pod přístřeškem picérky, co bude dál. Málem jsme moře odhoukali. Pod zataženou oblohou jsme nakonec došmajdali na pláž, kde zrovna začínalo cvičení "zeleňourů", a dumali, co provedem s načatým dnem. Po jídle jsme smočili tlamy ve vodě se vzrostlými chaluhami v pořadí: Rob, Mixer, Palda, Olinovci, PetrB a časem i Honec. Následné osprchování přišlo každého na 10000, Palda navíc šokoval vydřiduchbábu sprchováním při otevřenejch dveřích. (sprcha = trubka ze zdi čouhající) Při dalším vyvalování na pláži se postupně vyjasnilo a přišel drsný pařák. Většina grupy se odebrala do města zjistit info o možném stanování a něčem poživatelném, ostatní se zatím pekli na písku. Na moři se zatím začínala odehrávat "válka zeleňourů", šašci stříleli z laufů, šoupali loděma, házeli lidi s padáky z letadel a po lanech z vrtulníků. To už byla pláž nabouchaná hlava na hlavě. My se připalovali, koupali a vysávali pivní plechovky. Cca v 17 hodin jsme rudí vyběhli do města, do picérky. Dali jsem si pizzy a piva z proškrtaného jídeláku, a pak se vydali na odvážnou cestu autobusy MHD ke známému kempu Mamaia. Bohužel výběr busu nebyl zrovna ideální, takže jsme byli vyhozeni na konečné asi v 1/3 cesty. Nastal pochod smrti v sandálech po rozpáleném městě (samej hotel) se spálenými nárty, rozšlapanými chodidly a nadupanými bágly. Naštěstí jsme se cestou nacpali na pár zastávek do busu 23E jedoucího správným směrem, jenže bába prodávající v něm listky začala prudit. Tak jsme po čtyřech zastávkách radši vzali roha. Naše původní listky za 25 000 nám byly k prdu. Tož jsme se jak hadři natrhané doplazili do kempu a za rozumných 90 000/řepu se vším všudy zacálovali jeden noclech. Kemp byl i přes svou obrovskou rozlohu narván "dobytkem, kde né dobytek, tam hovada, kde ani to ne, tam prasata, a občas i nějaká ta svině" (cit. Palda). Samozřejmě nechyběli ani prašiví všudejebající rozmanitě namixovaní podvraťáci. Po stavbě stanů na nevelké ploše nedaleko moře se ti z nás, kteří hned naležato nevytuhli, chopili plechopiva a šli se vyvalit na lehátka na pláž, kde za tmy vyhrával jakýsi DJ ve věčně prázdné venkovní restauračce, kde malé pivo stálo 50 000 a Plzeň 0,3l 100 000. Dohodli jsme se, že celý další den strávíme v kempu a pojedeme ve středu ráno na Bukurešť.

DEN 11. (16.8.2005)

Celý den jsme proflákali. Ráno trochu dýl prospali, uvařili a pak se hned vyvalili na pláž a hlavně do vody. Začínalo být neskutečné horko a na obloze ani mráček. Někteří se prošli po pláži kolem dost přestárlých nudistů. Vypadali dost špatně. Ženský měli tři pneumatiky na těle. Prsa se v tom ani nedali poznat. Koupání bylo příjemné. Voda byla, oproti minulému dni, čistá a valily se na nás až metrové vlny. Všichni se povozili a zablbli jak za mlada. Jen Léňa nás musela pozorovat z pláže. Šumák ji však odpoledne vyrobil ze šprcek speciální, vodě odolný obvaz, a tak ji mohl na zádech trochu zchladit hozením do vln. Po poledním vaření jsme si zamastili karty, jen Oldovci pokračovali v koupání a Mixer vytuhl v rozpáleném stanu. Domluvil se jasný plán na večer, a to: každý koupí láhev vínka a popijem. Všichni jsme si ještě zablbli ve vlnách a po odsolovací očistě vyrazili do krámu. Přitom jsme se rozhodli, že další noc platit v kempu nebudem, nikoho jsme totiž neviděli kontrolovat a neviděli jsme ani způsob, jak by to mohli uskutečnit. Po večeři, už za tmy, jsme se zase vyvalili na lehátka na pláž, tentokrát s vínkem. Provedli jsme ochutnávku a takový sračky jsme snad ještě nepili (cit. Palda), šťávička ze samého cukru a alkohol, aspoň, že ten tam byl. Jen Rob a Honec měli snad víno. Mixer vše prochrápal ve stanu. Dopíjelo se a postupně se chodilo spát. Nakonec kolem jedné odešli spát i Šum a PetrB a zanechali Paldu, Léňu a Roba jejich nerozumu. Léňa chtěla navštívit místní striptýzový bar, že by si zatancovala, naštěstí se ale skončilo v běžném baru na lahváči. Pokecalo se s místním tipanem, který však se časem začal opakovat a poslouchal ho už snad jen občas Robin. V půl čtvrté se dorazilo spát, aby se za 3 a 1 hodky zase vstávalo.

DEN 12. (17.8.2005)

Vstalo se něco po sedmé, po Paldově příjemném budíčku "vstávat holoto", Šum těsně předtím marně říkal ať hlavně nebudí Paldu, asi chtěl ještě poležet. To mě spíš pobídlo. Tentokrát bez vaření jsme pomalu zabalili, naposled se vodou řádně vydrbali a šli na bus na vlakáč. Před kempem jsme objevili nějakou soukromou autobusovou aktivitu, čili způsob odvozu mikrobusem na vlakáč za 20 000. Výběrčí jízdného byl veselý chlapík (myšleno debilní Rumun). Vybral prachy, od Šuma 100 000, a neměl se k vrácení. Po několikátém upozornění neochotně vrátil 60 000. Šumák ho znova upozornil a on teda nakonec vrátil vše. Vyhodilo nás to před vlakáčem. Tam jsme (asi 10:00) zjistili, že vlak do Bukurešti před chvílí ujel a že další jede až 14:30. Palda s PetremB zjistili možnost jet i mikrobusem za 260 000, a to každou 45 minut. Nebylo nad čím váhat, až do doby než jsme se rozjeli. Narvali jsme se s báglama do zadní části busu. K pohodlí bylo velmi daleko. Cena vzrostla na 300 000, prý za naše bágly, takže si Rumuni zase něco urvali do kapsy. Kolem poledne, když řidič s kolegou záhadně posháněli lidi do zbytku busu, jsme vyrazili na šílenou jízdu. Už po městě se ukázaly kvality řidiče, když to začal "krosit", s vajglem v tlamě a v rytmu jakési didžiny, mezi auty a skákat přes obrubníky.Vyhazovalo nás to ze sedaček, div jsme nemlátili hlavami o strop, a bágly jsme drželi, aby náhodou nevypadly zadními dveřmi. Doufali jsme, že na dálnici bude pohodová jízda a trochu se vyspíme, ale bylo to ještě větší maso. Rumunská dálnice je asi tak stejně hrbolatá jako lepší polní cesta u nás. Chvíli jsme se snažili pochopit rumunská pravidla provozu, ale marně. Řidiči předjížděli pokaždé, když v protisměru aspoň pár vteřin něco nejelo. Plná bílá čára ani šrafované zóny nikoho nezajímali. Z dvouproudové dálnice občas bez větších problémů vznikala čtyřproudová, když auta využívala i protisměr oddělený pouze dvěma bílými pruhy. Silnější adrenalinové chvilky nastaly v okamžiku, kdy se v hustém provozu na dálnici "v pohodě" najednou otáčelo auto přes dělící čáry a vedle něj ještě přebíhala babka využívajíc možnosti. Omezení vozidel s menší max rychlostí na dálnici, to zřejmě také neznají, protože jsme často míjeli povozy s koňmi. Takovýmu koňoj už vůbec nevadilo, že ho v plné rychlosti předjížděly najednou dva po hrbolech skákající kamiony a v protisměru se řítil další. Potom nás už ani kráva, pasoucí se vedle svodidla veprostřed dálnice na travnatém pruhu, zas tak moc nepřekvapila. V půli cesty řidič a jeho kolega udělali zastávku u vonící restaurace, kam oba zmizeli, zřejmě se nacpat kunďákama. Šílenou jízdu jsme přežili kupodivu vcelku, vyhodili nás rovnou na hlavním nádraží v Bucurešti. Zakoupili jsme jízdenky do Brašova a díky nim nás vůbec pustili do nádražní budovy. Šumákovci se rozhodli pro návrat do Čech, protože se Léňa už necítila na další pochody v sandálech a nohy chtěli pro sichr ošetřit doktorem, což v Rumunsku by jsme se v životě neodvážili. Požrali jsme v čekárně a schovali bágly do úschovny, která vypadala docela důvěryhodně (6 Leu/kus). Vyrazili jsme na poslední společný výlet po městě. Čtyři hodiny jsme popajdali Bukureští, navštívili jsme okolí kravského "Čaušeskova" paláce, metro a další hrůzy. Na závěr jsme shlédli skejťáky amatéry a začínající koncert. V 20:30 jsme vyzvedli bagáž na nádraží, nakoupili zásoby v marketu a dobře požrali i v místním fast foodu. Městské chození po asfaltu nás dobilo více než lezení krpálů. Šumákovci se rozloučili a 21:20 odjeli směr Arad. Po zbyloskupinové domluvě nás sedm změnilo plán, že místo drákulova pro turisty spraseného hradu raději navštívíme historické Sibiu. Rozhodlo se 21:45, vlak jel do Sibiu 22:10. Rychle jsme běželi na informace a pokladny a přes ženskou na mezinárodní pokladně jsme, po napínavé a vášnivé diskusi, drželi v 22:05 nové lístky. Storno nás stálo 10% z ceny. Nejvtipnější bylo, že 2. třídu neměli volnou a my nabídnutou 1. třídu odmítli, byla zbytečně drahá. Až díky pomoci tý pokladní jsme dostali aspoň 2. třídu na stání. V poslední minutě jsme naskočili do vlaku a totálně zacpali chodbu kolem hajzlu. Časem jsme zasedli uvolněná místa, a to i v 1. třídě, než bylo volno ve druhé. Zastihla nás dokonce revize, ale lidi v 1. třídě naštěstí vynechala.

DEN 13. (18.8.2005)

Silně utahaní a nevyspalí jsme dojeli zhruba 4:50 do Sibiu. Opět jsme zabrali pro 1. třídu tentokrát, pochcanou, zasranou, bezdomovci obývanou, smrdutou a rozbitou čekárnu, kde jsme s chutí pojedli polívky udělané na vařičích. Většina, i přes obtížné podmínky, vytuhla. Jinak nádražní budova byla docela slušná oproti již navštíveným. Zřejmě díky tomu, že město bylo založeno a dodnes asi hojně obýváno kdysi přistěhovanými němci. I hajzly byly poměrně udržovány, měly i vlastní dvacetiletou hajzlbábu. Tak jsme se vysrali. Po svítání jsme vyšli s báglama do města, navštívili hradby a kostely atd. Nakonec jsme raději skončili u piva na nějakých slavnostech. Slavili jsme zatím sami, dali jsme si malý točený pivo (velký asi neuměla). Cestou zpět na vlakáč jsme provedli nějaký ten forintový wexl a v 15:38 odjeli jakýmsi vlakem na Arad-Nou. Tento nemožný název nám dost zesložitil cestu, protože jsme seděli na konci rychlíku a neviděli na názvy stanic (mají je jen zepředu na budově). Při dotazu, kde jsme, nám na otázku "Arad?" odpověděl nějaký dědek "Nou" a nejspíš tim nemyslel "ne", ale my jsme to tak pochopili, takže nás to vyhodilo až v Temešváru. Tam nás jako minule při hledání vlaku odchytil ukecaný, anglicky mluvící maňas, který nám sice poradil, ať se o nic nestaráme a že se na naše lístky dostaneme zadara zpět do Aradu. Ale když už po čtvrté volal "don't worry, be happy", Palda (nevyspalej a dost unavenej) mu málem jednu napálil. Také jsme tam zahlédli chlapíka, co nám radil minule. Potom jsme se tedy o nic nestarali a dali si v baru jednu sadu lahvoňů. Před odjezdem našeho osobáku jsme na nástupišti stihli ještě uvařit polévky a těstoviny a taky vydrbat držky doběla. Mezitím tam nějaký otravný chlapec dostal od kohosi takový kopanec do tlamy, až odletěl. V osobáku, který jel přímo do Aradu na hlavák a ne do Aradu-Nou, odkud jsme se měli původně na hlavák přemístit tramvají, nastali problémy. Průvodčí, tedy spíše palice vylízaná, nemohl nebo nechtěl pochopit, že jsme jednu zastávku přejeli a vracíme se zpět. Nerozuměl žádným jazykem, možná tak tou svou drmolštinou, ale Palda do něj řval horem dolem, že nemá šanci a že pojedem oukej. Proto nakonec povolil a s 5 Euro v ruce nám dal pokoj. V Aradu jsme s hlubokým výdechem vylezli a přísahali, že už nikdy nevlezem do prahnusného rumunského nočního osobáku vozícího dobytek bez základního vzdělání. Koupili jsme lístky do Lökösházy za 290 000 a na peróně v nonstopáčku proměnili poslední Leie za pivo a sušenky. Bába musela požrat pěknou kupu hliníku.

DEN 14. (19.8.2005)

Asi v 00:30 nám jel vlak. Cestou do Lökösházy jsme zkusili koupil lístky dál do Budapešti, ale maďarští průvodčí nám chtěli prodat jen s mezinárodním příplatkem, čemuž jsme se snažili vyhnout. Nakonec nám navrhli cenu 2000HUF, samo jim do kapsy. V Budapešti jsme čekali asi tři hoďky v čekárně (už kulturní) než nás vyhodili, že se jde uklízet. Počkali jsme na zpožděný vlak na peroně a pak frčeli do Komárom. Přešli jsme v pohodě hranice. Bus nám díky zpoždění ujel, tak jsme koupili jízdenky na vlak - skupinová (jen do 6 osob, naštěstí Honec si kupoval zvlášť) nás vyšla na 328 SK do Brna s přestupem v New Castles, kde si Mixer udělal kamaráda a zjistil, že prý něco jede ještě večer do Jilemnice. V 18:30 jsme byli v Brně a rozloučili jsme se s Honcem, který pokračoval přímo do Pardubek. Mixer rychle běžel na autobusák, zkusit spoj. Oldovcům a Roboj to jelo v 19:00 dál do Prahy. Palda a PetrB si okamžitě došli na večeři a český pivo, když tu nečekaně přiběhl Mixer. Nic nenašel ani nezjistil. Přechrápal u Paldy a ráno v sobotu jel busem do Vrchlabí. Tady končí náš výlet za dobrodružstvím. Šumákovci taky dojeli v pohodě v pátek ráno. "Dojeli jsme teoreticky podle planu, alespoň časově.....prostě do Phy se jelo tím žlutým busem z Komárna, ale až tam to bylo docela těsný na každým přestupu. Jinak jsme pak jeli stopem dom, stavili se u Kolďáka a ten nás poslal s nohou na chíru na převaz, kde Leňe ty puchýře odstřihli a nějak speciálně zafačovali."

©webmaster:MiXeR