Deník

Tak zase po roce se částečně obměněná sestava rozhodla protáhnout kosti po horách. Sestava: Tom, Léňa, Rob, Dave (Mixer), Palda, Evča a Vašek (dohromady ve zkratce prvních n TVPRDEL).

Den -1. - 27.7. (Čtvrtek)

Začalo to srazem u Robina už ve čtvrtek. Rob se zapomněl zase v práci a Palda musel začít popíjet sám u stánku, kousek od Rob’s garage. Kosáčci a Šumákovci nakonec dorazili. Šlo se nakoupit a balit a Palda šel raději do města na pivo. Přišel slejvák a Robova střecha garage nezvládla nápor. Za použití ešusů a kotlíků se většina vody tentokrát dokázala zachytit. No uvidíme do čeho se Rob vrátí. Na závěr dne se všech pět kusů sešlo v nonstopáči u piva a spát se vydali něco před druhou večerní.

Den 0. - 28.7. (Pátek)

Po pěti hodinách spánku jsme se rozhodli raději vstát a začít balit ty naše „malé“ batůžky. Palda s Tomem šli dokoupit nezbytné věci a zbytek osazenstva se rozhodl zlikvidovat Robinovu 3 týdny starou buchtu (byla moc dobrá, přežili jsme). Těsně před odchodem museli Palda s Tomem testnout Robinův garážovej záchůdek. Problém byl jen v tom, že od nás ostatních byl oddělen jen závěsem, kterej končil u jejich kolen. Prostě bylo slyšet vše a nejen to :-). Sraz se Strahovákama byl v 9:30, ale MHD Praha opět nezklamala a přijeli jsme těsně před odjezdem, tedy 10:00 hod na Florenci. Cesta busem proběhla celkem v klidu, až na pár uřvanejch děcek a nemožnosti se jakkoliv složit na sedačku, aby se člověk aspoň trochu vyspal.

Den 1. - 29.7. (Sobota)

Místo předpokládaných 20 hodin cesty jsme jeli šílených 23,5 hodin. Do Perpignanu jsme tedy dorazili v 9:30 ráno. Konkrétní plán cesty stále nebyl na světě. Z internetu jsme věděli, že za pouhých necelých 40 euro se dostaneme vlakem pod horu Pico de Aneto (nejvyšší hora, zhruba v půlce Pyrenejí).Šli jsme se ještě zeptat na busy. Tak jsme se oddaně táhli na asi kilometr vzdálenej autobusák, kde nám k našemu údivu tvrdili, že do St-Gaudens žádné busy nejezdí, ať se obrátíme na vlaky. A tak jsme se rozhodli k né moc zdárnému kroku, a to, že do St-Gaudens dostopujeme. A to byla zase jednou chyba. Výpadovka na Foix byla asi 4 km od centra. Táhli jsme se podél silnice, zkoušeli stopovat po dvojicích až trojicích s cedulí Foix v rukou. A prd. Došli jsme nakonec na výpadovku a tam to samý. Plný auta zvedali ruce a prázdný se jen smáli. Dost si jich asi i klepalo na čelo. Po necelé hodce jsme to raději zabalili, protože nikomu z našich třech skupin nic nezastavilo. Šli jsme zase 4 km zpět na autobusák. Zamysleli jsme se nad plánem cesty a rozhodli se, že pojedem do Andory. Bus jel 15:30 jen do Latour de Carol. Cesta trvala tři hodiny (12,60 euro). Z následujícího mestěčka Porta už dle mapy začínala trasa HR7 do Andora la Vella.

"Holky šly pryč: 'Tak pojďme hovada psát deník. Tak kde jsme to skončili. Aha.'"

V buse s klimoškou a řidičem jsme jeli po pár zastávkách téměř sami. Chrněli, čuměli a fotili. Po dalších cestujících zůstal jen potok psích chcanek. Ukecali jsme řidiče, aby dojel až na konečnou, kde jsme si otevřeli zavřený bufet. S narvanými pupky jsme se pak plácali po silnici směr na Porta. Zde vynecháme větu, že jsme šli podél pěkných betonových náhonu na zavlažování, aby nebylo sucho, aby to nebylo tak podrobné. Blízko dvou věží jsme objevili hezký soukromý pozemek a přes nějakou ceduli zákaz stanování jsme stanovali v rozbitém táboře. Bylo to kousek od bystřiny a když jsme se vraceli se zářivými vyleštěnými zadky začalo se blyštit auto. Raději jsme naskákali do roští. Tom a Palda vypili české pivo a všichni chr.

Den 2. - 30.7. (Neděle)

Nažrali, zabalili, vyšli. Po jednom km zastávka u vodního díla s průzračnou vodou. Omyli jsme nohy a kebule, nabrali snad pitnou vodu a po Mixerově vykoupání, opustili zakalené řečiště. Následovalo hromadné foto a před mostem odklon od silnice na cestu do huor. Nikdo netušil kam to vede. Po žlutých značkách a houbách jsme se nakonec napojili na cestu, terou jsme chtěli původně jít z Porta. U napojení na GR7 jsme se u lávky vycachtali, najedli atd. Kousek po proudu byla nekonečně hluboká laguna pod vodopádem, kde se Rob, Vašek, Palda a Mixer nahatí vykoupali a Šumák trávil svůj volný čas ve výřivce. Holky přišly doplnit vodu a byly trochu zmatený naším oblečením. Naštěstí se přiblížily jen na 10m.

Stále po červené jsme míjeli chalupu a vyschlá jezera, kobrtali o krávy a ujížděli si na jejich lívancích. Své večerní tábořiště nad pastvinou s hustě zašmodrchaným potokem jsme si vybavili tentokráte už hlubokou tůní. Uvařili večeři, namíchali tanga, snědli každý 2 medvědy a provedli degustaci sebouvzavšich pálenek. Pod širákem se nespalo až do rána. Bálo se krav, medvědů a brutálně zákeřných, šustících igelitů. Mix a Rob ve stanu, který byl také pod širákem. Celou noc fučel vítr a Mixer.

„Holky přišly. 'Hergot už jděte zase.' Zase odešly a hoši pokračujou v kultivovaném psaní deníku.“

Den 3. - 31.7. (Pondělí)

Díky tomu jsme nespali a tak vlastně ani nevstali. Palda ještě než ostatní nevstali vlez do naší přehrady a omyl co šlo. Pak nevstali další a do té vody (12°C) vlezli ještě Rob, Šum a Mixer. Požrali jsme čaj vypili kaši a vdechli slivku. Vyrazilo se do sedla Portela Blanca d’Andora (2521). V sedle jsme si sedli a vsedě v sedle jedli. Odtud vedly dvě cesty a abychom toho víc prozkoumali jsme se přesně napůl rozdělili. Tři lidi (my Rob, Mixer, Palda) šli přes dva krpály cestou A. Druhá polovina (Tom, Vašek - lidi a Evča a Léňa - lidky) se dali cestou B údolím. Sraz byl u jezera Estany de Illa (2500).

Cesta A vedla přes Portella de Joan Antoni (2681), pak krpál jak prase dolů k jezeru Estany Primer (2300). 2,5 hodky chůze trochu unavilo, a tak jsme dali oběd s nohama ve vodě. Na Mixerovy zapocené nohy se vrhly malý piraňky. Tento kontakt nejspíše většina rybiček nepřežila a raději se utopily. Palda a Rob dali točené pivko (3,20 euro). Žena vytáhla malé sklenice a my na to bigger. Nebylo špatné. Kolem jezírek se drápali cestou necestou a nakonec i 1 km srázem (80°) vyběhli nahoru na horu Pic dels Pessons (2864). Zde se nad námi přehnalo stádo orlů a utekl před námi přerostlý bobr (asi svišť?). Pak zas srázem přímo nejkratší cestou k cíli, tedy jezeru na sraz s druhou půlkou. Cestou Robin nakladl a spláchl. Dorazili jsme v 18:00, a ta půlka nikde. Hodinu jsme běhali a hledali a nic, až na hrázi šipka a podpis CZ. Byli v refugee. Domluva zafungovala.

Cesta B vedla ze sedla údolím Canals de la Serra de l’Esquella a Pla de Vallcivera. Tradiční obrázky - koně, krávy, svišti, něco chcíplé a ožrané. Koupání, oběd, a to co sešli zase vyšli (do 2500). Zejména poslední stoupání stálo za to. Po vystoupání nás přivítal spásný pohled na jezero. Úleva jak sfina. (Hlavně pro Toma, při stoupání se mu protrh průjem) U chaty pod přehradou nás čekala vychlazená, někým zapomenutá plechovka piva. Zabydleli jsme se v jednom traktu chaty. Uvařili polévky. Někdo ji dlouho neudržel (Šum). Dwarf došel na dřevo do krbu, kde byl spatřen Robem, což byl podmět, aby k chatě dorazila i skupina A. (pozn. označení skupin je čistě rozlišovací)

V cabaně (=horská chalupa) s námi přespával nějaký španělský Francouz z Andory. Skupina A si taky každý uvařil litr polévky, Rob si tam přidal vařenou houbu, 3 dny nošenou na báglu, a k tomu ještě stále čerstvý český chleba. Umytá skupina B a skupina A jsme zalehli na kovové palandy. Mixer v naší luxusní ložnici smrděl s ňákou jedovatou mastí (prý na regeneraci noh).

Den 4. - 1.8. (Úterý)

Ráno nás probudil anglický rozhovor Paldy a španělského Francouze z Andory. Uvařili, napili, najedli, zabalili a vyrazili směr Encamp. Cesta z kopce ubíhala rychle. Tak rychle, že se někteří třeba ani nestihli všimnout 3 chat, které jsme míjeli. Na hodku jsme zakempovali u řeky na oběd a lázně. Po uschnutí jsme vyrazili kolem 4. chaty dál. U chaty si grilovali vysokohorští turisté párky. Sestoupané metry jsme zpátky vylezli po sluncem zalitého úbočí (35°C) až jsme narazili na cestu, po které jsme měli jít. Na rozcestí jsme odložili bágly a Toma a šli jak japonští turisté fotit obzory. Úsek cesty od rozcestí k jezeru Estany d'Engolasters byl už z kopce. Půl cesty po fitstezce, část po silnici s občerstvením (i malinama) až k jezeru. V bufetu si pánové konečně dali aspoň pivo, holky nanuky. Už ale zde nevařili, čímž zklamali Vaška. Poté jsme společně vyrazili na 45-ti minutový sestup do Encampu. Po 5 min jsme (LEV) ztratili kluky opět z dohledu a jako obvykle se je snažili marně dohnat. Na jedné z odboček nám zastínil značku svými těly páreček zmatených turistů, takže jsme nevědouce sešli z cesty. 10m za touto značkou za zatáčkou čekali kluci. Nicméně cestička vypadala schůdně, a tak nás nepřekvapilo ani chybějící značení. Po chvíli se cesta změnila pro stezku padajícího kamení. Zpocení a s vražednými úmysly jsme dorazili do Encampu. Jenže pánové nikde. Nazlobeně jsme složili baťohy a hledali možnosti, jak se s nimi spojit. Evča s Vaškem marně hledali partnerskou síť k Vodafounu, zatímco Léňa se šla podívat kousek zpět po stezce. Narazila ale jen na onen přihlouple vypadající páreček. Během snahy se s nimi jakkoliv dorozumět (uměli jen španělsky) se z kopce přiřítil uřícený Robin, že na nás ještě čekají nahoře a běželi oba zpět, podat zprávu své partě. Po šťastném hledání a ztrátě jedné hodiny jsme učinili nákup nejnutnějšího (pivo, víno, voda) v místním supermercatu. Obtěžkáni igelitkami jsme se vydali po červené hledat spací plac. První kempovací pokus se učinil nad místní zříceninou (hradem), ale to se nelíbilo místním a Kosáčkům, kteří se na vlastní pěst, s nasazením vlastního života a za tmy vypravili do kopců hledat osamělé místo, které by nikomu nevadilo. Ostatní zatím čekali na příchod veřejné bezpečnosti, s kterou se stejně nedomluví. Ze tmy se najednou vynořil Mixer se super zprávou o luxusním místě pro dvacet stanů a skvělým výhledem na město maximálně 10-15 minut nahoru po stezce. Ten 90 stupňový krpál a 30 minutový výstup s plnou polní nebyl nic proti tomu najít si místo pro stan na tak luxusním místě. Tom musel zavalit tu nejmenší díru, kterou našel o rozměrech 300x600x150mm a konečně (v půlnoci) po postavení stanů se mohlo přejít ke konzumaci zakoupených surovin. Po třech lahvích vína, 4 plechovkách piva, 1 plechovky coly, pytlíku brambůrek jsme se odebrali na kutě, až na 3 zvrhlíky PRL, kteří živě konzervovali až do 4 hodin ráno.

Den 5. - 2.8. (Středa)

Šílené vedro nás vyhnalo ze stanů už v 9 hodin a někteří konečně se nám naskytl pohled na naše luxusní nocležiště. Leželi jsme na terásce asi 200m nad Encampem a pod námi nic, jen sráz. Raději jsme sbalili stany, schovali bágly do křoví a vyrazili si do města. První naše zastávka byl obchod s vidlema a druhá snackbar, kde jsme si prvně po pěti dnech dali pořádné jídlo (pěkně nás prohnalo). Pak jsme chodili po městě, blbli na dětském hřišti, upírali závistivé pohledy k místnímu bazénu, překonávali spánek, uklidňovali Mixera a šli zpět do supermercatu. Baťohy zůstaly na svým místě (škoda), a pak nás čekal jen trapný 3-hodinový výstup do sedla Coll d'Ordino (1983). Skončili jsme na poloučku těsně pod sedlem. Přes pět zákazů zapalování ohně jsme si v našem tábořišti na nalezeném ohništi uvařili bašty a šli raději spát.

Den 6. - 3.8. (Čtvrtek)

Ráno nás neprobudil ani Palda ani sluníčko, ale déšť. Mixer si skoro trhal vlasy, že nemůžeme na hřebenovku. Blbá voda padala celý dopoledne a nikomu se nechtělo ven ze stanů. Rozhodlo se, že tu zůstanem a uděláme si odpočinkový den. Poo si holky vyšly do sedla a hoši psali deník. Když se vrátily, tak jsme šli zase my kluci, krom Vaška.Mixer vyběhl Casamanyau S zkouknout jak vypadá hřebenová cesta dál a PTR si šli najít nákupní příležitosti. Dolů do města Canillo to bylo 6km a 4km hore krpálem s igelitkami v rukou. Večer jsme pochlastali a pokecali Cimrmany a samo i nažrali. Skončilo se u Šumákovců, kde se Šum snažil prohodit flašku zavřeným stanem. Vašek byl celý den blbě.

Den 7. - 4.8. (Pátek)

Ráno tradičně a 10:15 se vyšlo na lehkou procházku po neoficiální zkratkové trase. Po několika km se pro TLEV cesta stala bojem o přežití. Zbytek byl nadšen z leteckých výhledů a vyklusávání a tančení po hřebenech. To bylo tak. Nejprve se vyšplhalo na Pic de Casamanya S (2740), kde byl nádherný rozhled a šílený, studený vítr. Všichni na sebe narvali co šlo a pokračovalo se těsně po vrcholem Pic de Casamanya N (2752). Po obejití dalšího vrcholu a vrcholové planině se slaňoval bez lana téměř převis. Po sedle Coll d'Arenes (2539) opět nahoru na horu. Po svačině na zelené louce přišla ona hřebenovka po vostrým členitým hřbetu hor. Cestou se sledovali ostatky předešlých turistů. Část ansámblu měla tendenci to obrátit, ale druhá část je ukecala, že už to bude určitě jen kousek. Nakonec Palda a Mixer holkám přenesli kus cesty bágly. Následoval nejvyšší vrchol dne i celé expedice Pic de L'Estanyó (2915), kde jsme se vyfotili, ale v tý kose se tam dlouho nedalo vydržet.Ještě další polosestup a vrcholek Pic de la Cabaneta (2862), a pak jsme po strmým suťovisku sjeli (Vašek závratnou rychlostí) k poslednímu hřebínku, na kterej jsme se po pár metrech vykašlali a pokračovali zkratkou ve sjezdu. Když už to přestalo jet (balvany 1m) zapíchli jsme tábor za jezírkem Estany dels Menors de la Coma. Stále fučelo jak kráva, kosa ja prase (4°C). Vašek a Palda uvažili v předsíňce stanu a přežrali se a ostatní, když se k nim dostali vařiče, se snažili něco taky ukuchtit přes vichr z hor, který chladil rychleji než vařič hřál. Nakonec ohřáli vodu jen na nudle. Noc stála za hovno. Vítr bral stany, Vašek s Paldou několikrát vyběhli na kontrolu. Mixer taky nespal - mrznul, měl spacák do +14°C. Pozn.: ostatní se vyspali.

Den 8. - 5.8. (Sobota)

Čerství a vyspalí (jak kdo) se všichni probrali po včerejších 12km drsného (no?) pochodu a dohodli se na kratší cestě tohoto dne k příští blízké kabaně Refuge dels Coms de Jan (2217). Cesta byla převážně mírně zkopce. Naše plány zhatila skupina buržoazních turistů, kteří se přišli jen nažrat a blokovat chatu. My se zde rozhlédli a zahlédli blízkou louku, kde by se dalo přečkat odpoledne i noc. Tábor jsme rozbalili kousek blíž v dosahu potoka, kde si všichni vyprali a provedli konečně očistu těla. Rozdělali jsme oheň, kde si všichni postupně uvařili a po obědě část party DPRV nabo VPRD šla hledat hospodu do údolí. Na začátku schůdná louka se změnila postupně v neprostupný prales plný křovisek, ostrých větví a nekonečných bažin. Zbaveni iluzí a vyprahlější než Palda dva dny bez piva akorát spatřili pár soukromých chat. Na cestě zpátky kluci poseděli na turistickém žroutplace u prázdného stolu a mlsně koukali na chladící se basu piv v potoce. Vrátili se podle přesného azimutu 89° travnatým svahem zpět do tábora. Vrátivší se do tábora, nechápajíce, kam všichni zmizeli, nevědomky zachránili od páru dvou milých, hodných a úplně tichých holek EL chudáka Tomáška Šumáčka (holky šoupaly nohama a vrzaly tuškami o papír, čímž vyluzovaly nesnesitelný hluk, který přinutil i 2km vzdálenou partu VPRD vrátit se od bublajícího potoka). No nic, konec Šumákova sténání. RSZK (=Rob se zase koupal). V ukrutné zimě jsme tančili indiánské tance okolo bublajících hrnců. Mixer své taneční umění povýšil i na výskok. Někdo šel chcát a někdo rovnou spát.

Den 9. - 6.8. (Neděle)

Po brzké briskní snídani a opět rychlém balení jsme ve 13:45 hod vyrazili hore. Po cestě jsme zobali údajné borůvky = T-1, L-2, V-10, M-nepočítaně. Po 1,5 hod stoupání jsme si dali sváču na hřebeni v sedle (2619) s výhledem na Soldau. Bez báglů jsme si vyběhli další Pic (2679) a konečně z něj uzřeli jezero Estany de Cabana Sorda a na břehu prázdnotou zející kabanu Refugi de Cabana Sorda. Přišlivši do sedla důchodci, zatímco my na vrcholu, se snažili využít naší chvilkové nepozornosti a jali se vytvořit znatelný náskok, jistě k obsazení kabany. Jejich podlý plán jsme včas odhalili a neponechali nic náhodě. Jedna skupina PT vyrazila po vzstevnici, druhá po spádnici (bratři Kosáčci), Vašek stopař a 3. skupina to jistila zezadu EL (tzv. čističi, odklízeli zbytky). Po příchodu do kabany jsme (DVR) pro jistotu ještě znečistili zdroj pitné vody prdeláčem do modravého jezera. Přihlížející turisté stihli natočit důkazné video. Připlazivší se důchodci se marně pokoušeli obsadit kabanu, kde již pro tyto přestárlé zvrhlíky nebylo místo. Chybička se však vloudila. Dva extrémistické mladé páry zvyklé na podmínky divokého pralesa si s sebou pro jistotu přinesly 10 igelitek narvaných chlastem a žrádlem, zákeřným vařičem, s jehož sestrojením pomohl až Vašek z čech, a další běžnou vsokohorskou výbavu. Jeden, zřejmě nejodvážnější z nich, vyrazil s pilou na 15 minutový marný pokus k získání slespoň kousku dřeva. Jejich neschopnost se projevila na plné čáře. Poté se Palda s Tomem rozhodli zasáhnout. Strhli s francouze pilu a zmizeli za obzorem. Robin je zavětřil, chytnul stopu a vyrazil za nimi. Po hodině chůze objevili suchý les. Poté co zdevastovali okraj tohoto lesa, přitáhli dva kmeny a kupu roští. Aby francouzi nezůstali pozadu a neztrapnili se úplně před jejich slečnami, přidali doplacu max 100g navlhlého papíru v podobě francouzských novin. Rozfajrovali jsme krb a protáhli jsme místního veřejnoho colemana. Dali jsme vařit vodu na oheň a Francouzi nepochopivši princip ohně, nabídli svůj Campingas vařič. Úsměv nám zatuhl ve chvíli, kdy Francouzi začli vytahovat lahůdky z igelitek a nám zůstaly na stole jen instatní polévky. Nenechali jsme se zahanbit úplně a vyndali jedny gumové medvídky. Hrou mariáše a hlasitým rozhovorem jsme narušovali pokusy o veškerý francouzský spánek asi do půlnoci.

Den 10. - 7.8. (Pondělí)

Vstali, sbalili a ve 12:30 odešli a pustili další zájemce do kabany. Celé dopoledne nám tam zpříjemňovaly půltunové bečky, nazývané l-koně. Cestou do údolí si někteří po týdnu konečně umyli hlavy (PTEL) vodou, TEL i šampónem. TV PRDEL na malinách a na suťovisku žrali jenom PRD a sral P. Po silnice jsme došli až do Sant Pere, kde jsme hledali supermercat, ale TV PRDEL našla pouze prd. Rozhodli jsme se tedy pro stopa, kterej se zase povedl. Jeli jsme busem. Vystoupili jsme v rušné Andorra la Vella a zde na informacích nám v pohodě anglicky poradili polohu kempu a Burger Kinga, což byla po Vaška zásadní informace. V kempu za 5,35 euro na palici a i za stan postavili jeden stan, naládovali ho batohy a vyrazili na nákupy jídla do města. V jednom z obchodů jsme udělali obsáhlý nákup a povečeřeli nad řekou vytékající z podinformací bagety a sýry atd. S námi zde seděl jeden páreček, smáli se nám jak žerem, nikdo z nás to nechápal. V kempu se vypily zakoupená piva (jedno mělo i 11,5 promile) a po setmění se z města spustil mohutný ohňostroj burácející ozvěnami od hor tak, že připomínal spíš začátek války než slavnosti. Nad městem se vytvořil hustý smradlavý opar a my se divili, že celou Andoru nezasypala suť z okolních hor. Objevivší se Poláci zlákali Toma a Paldu na whisku. Naši slivku však nemohli rozdýchat. Pak zašli ještě na pivko, ale to už ani nebudu psát.

Den 11. - 8.8. (Úterý)

Ráno jsme se pro změnu zase probudili. Všichni smyli starý pot při půlhodinovém sprchování a šli znovu se zpotit do města. Město vesměs za hovno, někdo zašel na kafe (PR), někdo po prohlídce do Burger Kinga (VTLR), Mixer do obyčejné restaurace a někdo na jídlo do kempu (PE). Kemp se měl opustit do 15:00 a předtím jsme stihli ještě znečistit zdejší krytý bazén. Nakoupila se tuna jídla do údajně drahé Francie a 18:30 jel bus. Čekali jsme jízdu na sever, ovšem jelo se na jih do Španělska do La Seu d'Urgell za 2,65 euror. Zde jsme pojedli v parku, vyzkoušeli Robinovu novou volejbalku a Šum nám přinesl kradená jablka. Začalo kapat, tak jsme se uklidili do místní kolonády, doufaje, že zde přečkáme noc. Hráli jsme "kdo je kdo" a pak "co je co", kdy Mixer si myslel ručičku u Staroměstkýho orloje a Šumák volant. Před 22 hodinou přišla místní policie a bezeslov nás vyhodila a kolonádu zamkla. Prošli jsme si noční město. Bylo to snad jediné skutečně pěkné historické město, které jsme potkali. Jedna skupina TVL se přichomýtla ke sboru v katedrále. Spát se šlo na autobusák, kde jsme obsadili jednu betonovou lavičku. Většina si ustlala na zemi a PR na měkké lavici. Většina si nechala na nose brýle, aby nebylo vidět zda máme zavřené oči, aby nás nikdo neobral. Ještě jednou kolem nás projeli policajti a dva důchodci na chvíli zmizeli v kanále. Noc byla "supr". Dokonce nám i zhasly půlku světel. Někteří i vyndali spacáky a průběžně se všichni budili zimou či tvrdostí podložky.

Den 12. - 9.8. (Středa)

Přivstali jsme si na autobus 6:30 a v 7:30 jsme odjeli do Puigcerda za 5,10 euro, na hranici s Francií. Pěšky se přešla hranice do Bourge-Madame. Zde se TOm s Léňou místo čekání 2 hodiny na bus rozhodli do Perpignanu zkusit stopa. Po 1,5 hoďce odjeli a ostatní po partičce basketbalu je následovali busem ve 13:15 čili s běžným 15 min zpožděním. Všichni chrápali či polehávali. Mixer dokonce padal ze sedačky (2x). Do čekárny v Perpignanu jsme dorazili všichni současně. TL byli ve městě o půl hodky dřív. Bez TV jsme vyrazili do města znovu najít něco aspoň trochu pěknýho k vidění a nikde nic. V 18:30 byl přistaven bus k moři. Za cílovou stanici jsme si zvolili Banyuls-sur-Mer (6,60 euro). Okamžitě po vystoupení v cílové stanici jsme zamířili k moři, kde na pláži Vašek potkal po 3 letech spolužačku z gymplu. Evča a Léňa našly WC, info a mapu. TVRD se šli podívat po kempech, ale bohužel zjistili, že jsou oba Completely full. Na noc jsme se upelešili na konci příbřežního mola pod vyhlídkou, odkud před nás vtipně a v nečekaném okamžiku přilétla skleněná láhev, až se nám otevřely kudly v kapse. Postupně zmlsaly sušenky, gumový dinosaury, rozestlali pelechy a jali se spát. V půl čtvrté ráno nás probudili Paldou nepozvaní kamarádi i s 55% koňakem v ruce a vytáhli Paldu z prvního stádia abstinenčního delíria. Říká, že se obětoval pro celou skupinu, ale víme svý. Po zbytek noci dali pokoj.

Den 13. - 10.8. (Čtvrtek)

Ráno nás probudilo svištění rybářských prutů nad hlavami. Přemístili jsme se na hlavní pláž, kde se strávil příjemný den koupáním zpestřeným pokusy o beachvolleyball a nákupy všemožných pochutin ve zhruba 1km vzdáleném supermercatu Champion. Místní obchod nás velice příjemně překvapil cenami, a tak padala 8-kusová balení nanuků, 12-kusové balení jogurtů, bagety, sýry, vína a piva. Noc jsme chtěli opět strávit na molu, ale nejdřív jsme se chtěli navečeřet na vyhlídce, odkud na nás den předtím letěla zmíněná flaška. Z vyhlídky se nám otevřel pohled na příjemnou zátoku obehnanou útesy a skálami. Tom to zkouknul zblízka a ostatní ho posléze následovali s batohy. Urovnali jsme si pod sebou kamenitou pláž, rozložili a proti větru zatížili igelity, uvařili večeři a jali se degustovat zakoupená vína se sýrem, olivami, chipsy a pistáciemy. Opojeni vínem jsme si jen tak vyběhli (vyšplhali) na vyhlídku kouknout na osvětlenou promenádu, zatímco Vašek spal z obou stran na kraji, takže se po něm vesele mohly prohánět pavouci. Až po našem příchodu zjistil, že ho během spánku jistil a hlídal pouze ochotný Mixer. Pak jsme vytuhli s pohledem na jasné nebe a probral nás až ranní úsvit a kolemjdoucí udivení rybáři.

Den 14. - 11.8. (Pátek)

Den byl podobný včerejšímu, s tím rozdílem, že jsme zůstali na naší soukromé pláži spolu s dalšími asitak 20 lidmi. Mixer koupil brýle na plavání a večer jsme nezakončili vínem, ale pivem. Stali jsme se tak línými čuňaty, že jsme se celý den téměř nehli (natož dokopat se k nějaký gamese), jediný pohyb byl 2x denné návštěva supermercatu, ke kterému jsem si rychle vypěstovali závislost.

Den 15. - 12.8. (Sobota)

Celou noc drsně foukalo a ráno nás probudila zamračená obloha. Chvíli to vypadalo i na Mixerem několikrát vyvolávaný déšť. K snídani jsme snědli poslední kaše, zapili slanou kávou, neboť Vašek klamně vydával své poslední zbytky soli za cukr, aniž by si toho byl vědom. Naše slepá důvěra nás dovedla až k vylití kávy. Zachraňování slanosti pomocí cukru a mléka totiž nebylo úspěšné. Počasí se postupně vybralo a následovala i koupačka ve vlnách a lov mušlí. Pro vodu se chodilo k pumpě nad vyhlídku. Po několika veselých příhodách se sprchou na pláži, kdy nám ji před očima vypli atd, jsme se tam i pokoušeli mýt (odrolit). K večeři jsme opět protáhli vařiče, uvařili všemožné těstoviny (Mixer torteliny s mravenci) a den zafinišovali klábosem nad láhvemi vína a plechovkami piva. V noci opět fukejř, který nám nedal klidného spaní. Ranní ksichty byly pěkně ošlehány větrem.

Den 16. - 13.8. (Neděle)

Ráno se snažíme dlouho nepolehávat, jelikož se před odjezdem do Perpignanu chceme ještě naposledy vykoupat v moři, osprchovat a nakoupit jídlo na zpáteční cestu. Proto Léňa bravůrně očistila hovno racka ze svého spacáku, posnídali jsme všemožné, sbalili a vyrazili na hlavní pláž. Otestovali jsme nově přistavenou plovoucí plošinu, na které jsme chvíli poblbli, pak se vymydlili pod sprchou a podnikli zmíněný nákup. S malou zastávkou (kdy jsme přes plot uloupili zhruba kilo hroznového vína) se dorazilo na vlakáč. 12:35 jsme nasedli do vlaku a 13:10 zas vystoupili a hledali místo, kde zabít 7 hodin času do odjezdu busu do Čech. U řeky jsme nalezli parčík s divnolidmi a divnoholuby, po skupinkách znuděně obcházeli okolí a čekali a čekali. Hráli Mariáš, merde volali a znova čekali, povečeřeli. LEV navštívil nechtěně místní ghetto a raději prchali rychle pryč. Čas se tu snad zastavil. Přesun na vlakáč a řešení sraní (hajzl za 0,5 euro nebo parkoviště za 0 euro?) spolu se skládáním básní. Bus přijel s hodinovým zpožděním, ale do Prahy dojel druhý den jen o pět minut dýl. Rozloučili jsme se a rozprchli metrem, busem a autem do svých obydlí a garáže.

Na vytváření deníku se podíleli více méně všichni členové, za přepsání textu do compu DÍKY PALDOJ !!
Fotky jsou vybrány ze všech mimo Vaškových.